Před sedmdesáti lety zemřela česká politička a právnička Milada Horáková. Stala se obětí justiční vraždy, ve vykonstruovaném politickém procesu ji komunisté odsoudili k smrti a popravili.

„Milada Horáková byla zatčena rok a půl po komunistickém převratu. Za tak krátkou dobu se dala zničit demokracie, která měla navíc tradici v první republice. Komunisté to uměli stejně rychle jako fašisté. Obdivuju ženu, která se během deseti let statečně postavila oběma totalitám. Zavraždili ji Češi, ne Němci. A zabili ji za souhlasu statisíců spoluobčanů podepsaných pod rezolucemi, které žádaly smrt,“ říká Jiří Řehák ze Spojenců pro kraj.

V padesátých letech komunistická justice poslala na smrt nebo do lágrů stovky lidí. „My Češi jsme si sami zlikvidovali ty nejlepší mezi námi. Hrdiny z války, vědce, politiky, skautské vůdce a mnohé další. Musíme si to neustále připomínat, aby se nic podobného neopakovalo,“ podotýká Michal Kučera.

Pamětní deska na ústeckém západním nádraží. Foto: Wikipedia

V našem kraji padl i nejvyšší trest

Vykonstruované politické procesy se rozlévaly z ústředí komunistické moci do krajů. Komunisté chtěli zastrašit lidi, kteří se nesmířili s novou totalitou a umlčet odpor, který by se proti jejich vládě mohl vzedmout. Důležitý byl také vzor sovětských procesů a neustálá snaha o ohledání „vnitřního nepřítele“. Pro potrestání skutečných či domnělých odpůrců komunisté využívali inscenovaných soudních jednání, na jejichž konci padaly tvrdé tresty.
V padesátých letech byly v politických procesech u ústeckého krajského soudu odsouzeny stovky lidí. Padl jeden nejvyšší trest, mnoho doživotních a dlouholetých trestů.

Odbojář proti totalitě

Jediným popraveným Ústečanem byl František Zajíček. Bojovník z první světové války, národní socialista a železničář během okupace sabotoval železniční spojení a přidal se k partyzánskému oddílu. Jeho nejpovedenějším činem bylo odstavení semtínské muniční továrny, které odstřelil hlavní přivaděč vody.
Po válce se komunistům nepodařilo Zajíčka naverbovat, nechávali ho tedy sledovat. Nakonec na něho přišli při vyšetřování jiného případu. Tvrdými výslechy ho v roce 1953 donutili odhalit skrýše se zbraněmi a municí. Přestože Zajíček proti nové totalitní moci se zbraní v ruce významně nezasáhl, je možné, že by se tak později stalo. Případ „Zajíček a spol.“ nesl všechny typické znaky monstrprocesů padesátých let. Trýznění obviněných, detailní inscenace soudního jednání, hysterická mediální kampaň a rozhněvaný hlas lidu žádající nejvyšší tresty. V hlavním procesu bylo souzeno 11 obviněných, nejnižší trest byl 11 let vězení. Téměř všichni byli železničáři. To se hodilo k vykonstruování příběhu o vysoce organizované diverzní skupině v železniční dopravě napojené na západní rozvědky.

Ženy „zrádkyně“

Soukolí rudé justice semlelo i desítky žen z Ústecka. Žádná z nich neodešla od soudu s trestem smrti (Milada Horáková byla jedinou ženou popravenou v politických procesech), mnohé ale soudy poslaly na dlouhá léta do žalářů.
K dvaadvaceti letům byla například odsouzena Anna Vávrová z Děčína, a to v procesu s domnělou „protistátní skupinou“ Josefa Štěcha. Byla zatčena ve vysokém stupni těhotenství, ve vazbě se pokusila o sebevraždu. Soud ji poslal do vězení za údajnou velezradu a protistátní činnost.
Ve stejném procesu stanula před soudem i Zdeňka Kučerová. Jejím jediným „proviněním“ bylo, že neudala svého manžela za schůzky s jinými členy údajné protistátní skupiny. Soudce ji poslal za velezradu na čtrnáct let do vězení.
Vysoké tresty dostaly i další ženy, které byly často souzeny jako členky protistátních skupin. Často se jednalo o partnerky či manželky skutečných či domnělých účastníků třetího odboje. Samozřejmou součástí vazby a vyšetřování byly tvrdé výslechy s fyzickým a psychickým nátlakem.

Při smutném výročí smrti české političky je důležité mít na paměti, že komunistický teror zničil životy tisícům konkrétních lidí. „Myslím, že odkaz vraždy Milady Horákové je zvlášť v této době zřetelný. Demokracie se musí bránit. Když totiž začne prohrávat, žili a žijí kolem nás lidé, kteří se bez skrupulí přidají k tomu, kdo ji zničí,“ uzavírá Jiří Řehák.

Mnozí lidé takovým zprávám tleskali a s nadšením posílali své sousedy na smrt