Sídliště jsou jako lesy. Paneláky jako stromy. A stejně jako v přírodě nefungují smrkové monokultury, také bydlení lidí na sídlištích potřebuje pestrost. Jinak přestane fungovat. Sociálně i ekonomicky.
V panelových domech žije 41 % obyvatel Ústeckého kraje, dvě třetiny lidí žijí v bytových domech. Ohromným přínosem jsou proto pro Spojence zkušenosti a přehled architektky Jany Kubánkové, která je součástí spojeneckého expertního týmu.

Ing. arch. Jana Kubánková, spolupracovnice Spojenců, se už několik let v rámci projektu ČVUT a dalších partnerů Sídliště, jak dál zabývá regenerací sídlišť v celé Evropě

Architektka jasně vnímá rozdíly mezi sídlišti v kraji. „Především v menších městech jsou sídliště, která fungují a fungovat budou. Jsou pěkná, dobře se tam žije, stačí v nich jen trochu vylepšovat veřejný prostor,“ poukazuje například na Louny. Zásadnější zásahy si však podle ní žádají velká sídliště, typická pro větší města v kraji – Chomutov, Most, Teplice, Ústí nad Labem… „V zahraničí už v 70. letech přišli na to, že tato klasická velká sídliště přestávají fungovat a začali jejich monokulturu proměňovat. My bychom měli začít také a Ústecký kraj může jít příkladem. Má k tomu dobré podmínky,“ říká Kubánková, která již při své práci zmapovala proměny mnoha evropských sídlišť.

Úvodní přirovnání sídlišť k lesům jsme si vypůjčili od Vás. Můžete ho ještě trochu rozvést?
V ekologických kruzích se už léta vede odborná debata, jak důležitá je diverzita, neboli pestrost v přírodě. Že je podmínkou stability. Třeba ryze smrkový les je sice ekonomicky výhodný z pohledu těžby dřeva, ale je náchylný třeba k větrným kalamitám nebo napadení kůrovcem, neumí účinně ochránit podzemní vodu nebo půdu před erozí. Takže sama příroda z toho vlastně nic nemá. Stejné je to s našimi panelovými sídlišti. V některých místech Ústeckého kraje se ukazuje, že jsou také náchylná k mnoha kalamitám a pro spokojené žití už přestávají stačit. V duchu modernistického plánování vznikly velké monofunkční celky, které nabízejí pouze jeden charakter bydlení a postupně přestávají fungovat. A my s tím nic neděláme.

Jak přesně to myslíte, že sídliště ´přestávají fungovat´?
Velmi pozvolna ztrácí svou konkurenceschopnost vůči jinému typu bydlení. Odcházejí z nich ekonomicky silnější rodiny. Chtějí něco jiného, jdou za vyšším standardem bydlení. Dnes už totiž nemusí bydlet tam, kde mají práci. Bydlí tam, kde je to hezké. My to tady ještě tak výrazně nepociťujeme, protože jsme se zatím nepřiblížili k té kritické hranici, ale to je přesně to, co způsobilo ekonomický a sociální pád sídlišť v mnoha zemích západní Evropy. Třeba ve východním Německu jsou oblasti, kde na sídlištích zůstávají víceméně jen senioři. Pak tam chybí ekonomická síla, krachují malé sídlištní obchůdky a tím se obyvatelé sídlišť dostávají do ještě větších problémů, protože za službami musejí dojíždět. Což může být zrovna u seniorů další problém.

Jestli mají velká sídliště takové vyhlídky, co se s tím dá dělat?
V zahraničí na to přišli už v 70. letech a snaží se sídlištní monokulturu proměňovat. Chtějí v nich udržet střední třídu i vysokopříjmové skupiny tím, že tam pro ně vytvoří jiný standard bydlení. Amsterdam je třeba proměňuje v duchu „kompaktního města“. Zástavba je tam hustá, ale zároveň obsahuje pestré bydlení a tím pádem mix funkcí. V jednom sídlištním bloku jsou řadové rodinné domy, bytové domy i dostupné bydlení. Když si na takovém sídlišti představíte třeba kavárnu, tak držet ji budou ekonomicky silnější obyvatelé, kteří tam přijdou třikrát týdně. Ale těžit z ní budou i senioři, kteří tam přijdou jednou za měsíc. To je jedna z výhod pestrého bydlení na sídlištích.

Leinefelde-Südstadt je ukázkou, jak má vypadat dobrá přeměna sídliště. Nejde jen o fyzickou přeměnu a množství betonu. Vše musí probíhat po pečlivé spolupráci s místními obyvateli.

Je tohle vůbec v českých podmínkách možné? A v Ústeckém kraji?
Samozřejmě, že je to možné. Je třeba lidem nabídnout vhodný typ bydlení. Jednou z cest je doplňování sídlišť dalšími formami bydlení, jako je to běžné v zahraničí. Ale to je politicky nepopulární. Málokdo dokáže přijmout myšlenku, že můžeme spokojeně bydlet blízko u sebe a nezabírat další krajinu. Místo toho vznikají satelitní městečka, která jsou daleko od center měst, jsou náročná na automobilovou dopravu, postrádají kvalitní veřejný prostor a produkují řadu sociálních negativní jevů. Proto vnímám i další cesty - umím si třeba představit, že v panelových domech vzniknou mezonetové byty, které budou atraktivní pro ekonomicky silnější rodiny, rodinné domy se mohou stavět v jejich blízkosti. Když je na sídliště dostanete, situace se zásadně změní pro celé okolí.

Jenže panelové domy jsou často v soukromém vlastnictví, kdo donutí majitele takto přemýšlet?
Tady je právě prostor pro zásah kraje. Jednak je třeba spojit všechny důležité hráče, ať už samosprávy, soukromé vlastníky nebo SVJ. Pak je ale třeba změnit přemýšlení, a to minimálně na krajské úrovni a celkově se regeneraci našich sídlišť více věnovat. Třeba Moravskoslezský kraj podává násobně více žádostí o podporu regenerace veřejného prostranství sídlišť, než kraj Ústecký a je vidět, že je to pro ně zásadní téma. Ústecký kraj ale může jít příkladem při komplexnější regeneraci sídlišť. Má pro to dobré podmínky.

Jaké například?
Nízké ceny bytů, které jsou pro tento region prokletím, jsou zároveň jeho potenciálem. Nahrávají tomu, že je lze vykoupit a pak regulovat výstavbu v tomto duchu. Město i kraj mají možnosti na to dosáhnout. Musí ale vzniknout jasný plán a pravidla. Proto je mi sympatické přemýšlení Spojenců, když jsem pročetla jejich plány v této oblasti. Založit pracovní skupinu, která se bude zaměřovat na regeneraci sídlišť a ve které zasednou architekti, urbanisté, demografové i sociologové. Nebo založení krajské společnosti, která se bude vykupováním bytů systematicky zabývat. Plus krajský dotační fond pro regeneraci sídlišť... To všechno je cesta správným směrem a vyplatí se nám všem.