Příběh první roušky
„Manželka šije ze všeho, co můžeme oželet. Bavlněná trika, povlečení… Takže když už jsem si mohl vybrat, chtěl jsem něco veselého. A taky mám. Máme tři dcery, takže mám roušku ušitou z dětského povlečení s růžovými srdíčky.“
Pavel Skála, Most
Pojďme vytvořit společnou galerii!
Někdo si ji ušil sám, jiný si alespoň vybral svůj oblíbený vzor. A další vzali zavděk tím, co jim poslala babička.
Jaký je příběh Vaší první roušky?
Inspirujte se níže a 👉 připojte i svůj příběh a fotku.
Ať si připomeneme, že tahle doba není jen o viru, ale že je stále o lidských příbězích.
"Mám látkovou roušku od své mladší sestry. Už když začínal celý ten rouškový závod s virem, vytáhla mamčin šicí stroj a pustila se do šití. Je na něm cibulový vzor, což jsem ale upřímně moc neřešil. Zato manželka mi roušku pochválila, prý mi ladí ke košili 🙂"
Pavel Janda, Louny
"Moje první rouška byl jen šátek a dvě gumičky za ucho. Teď používám roušky, které nám šijí dobrovolníci pro lidi, oblíbila jsem si jednu červenou s bílým vzorem. Sice na tom tolik nezáleží, ale to víte, že když mohu, tak si vyberu. Vždyť jsem ženská! 🙂"
Šárka Zimová-Dostálová, Děčín
"Mám rád jednoduché věci. Tak i moje rouška je původně starý šátek, který jsem si koupil jako puberťák v cofee shopu v Holandsku. Už jsem ani vlastně nevěděl, že ho mám a trochu se i divím, že jsem ho nedal do sběrného kontejneru na textil. To mě na té výrobě domácích roušek vlastně baví nejvíc, že dávají smysl věcem, které už byly bez užitku. Pak se mi taky líbí jak jsou lidi kreativní, v supermarketu jsem poznal, že k sobě dva lidi patří, přesto že byli každý u jiného regálu, právě díky stejným rouškám, navíc co kus to skvost."
Petr Globočník, Litvínov
"Nejdřív jsem si ze starého trika Nechceme žít v Palermu dost neumětelsky vystřihl pruh na zakrytí obličeje. O den později začala moje žena Tereza šít pro všechny okolo, včetně prodavaček z Kauflandu a tak. Takže moje provizorium přeměnila ve skvělou roušku. Ta přeškrtnutá chobotnice je samozřejmě připomínkou toho, kdo tu teď tak zběsile vládne." "
Mirek Koranda, Chomutov
"Každý podvečer vystoupám opuštěným lesem na vrchol Špičáku. Náhodným kolemjdoucím se snažím včas vyhnout. Když ale není zbytí, tak si přetáhnu šátek, pozdravím a jdu dál svou cestou."
Marek Hartych, Varnsdorf
"Roušku mám samozřejmě "dobrovolnickou". A opravdu respekt všem, kdo se rozhodli roušky doma šít. I těm, kteří pomáhají s distribucí. Trochu mi to připomíná dobu okolo roku 1989. Nejen tedy to, že se zase oprášily šicí stroje a polozapomenuté dovednosti 🙂 ale hlavně myslím tu vlnu solidarity a vzájemnosti!
....teď jen vymyslet něco na mlžení brejlí :)"
Michal Kučera, Louny
"Roušku mám od své dcery. Šili je v práci. Je ušitá z povlečení, které kdysi používala moje babička. Ač je rouška už víckrát vyvařená a vyžehlená, pořád cítím tu vůni babiččiny skříně. I proto ji ráda nosím. Připomíná mi dětství."
Jana Jirušková, Teplice
"Rouška ušitá mojí manželkou. Ve světě módy se asi nechytí, ale již posloužila k mým dvěma nákupům. Snad pomůže, abych neohrozil své okolí."
Petr Točín, Chomutov
"Na vesnicích roušky nemáme, tedy si poradíme a zůstaneme na zahradách. Držte se lidi."
Tomáš Smetana, Rvenice
"Tisá je obcí, kde se dobře žije a teď i šije. V místnosti infocentra se schází místní dívky a ženy a šijí roušky pro starší občany a dokonce pro ústeckou nemocnici. Nedostatek tkalounů se řeší přes whatsapp a následně už jsou stříhána bavlněná trika a tkalouny jsou na světě. Obec rozváží hotové obědy z kultovní restaurace Kačák seniorům nebo těm, kteří nestíhají uvařit. Už se těším, až se zase všichni potkáme na nějaké společné akci, probíhá jich tu neuvěřitelné množství.Tahle krize ukázala, že mezi lidmi krize není."
Jiří Řehák, Tisá a Teplice
"Doba je hektická a proměnlivá. V pondělí ráno jsem pojal nápad, že zachráním Česko zveřejněním střihu a návodu na pěknou roušku. Podrobný navod jsem přeložil z angličtiny od Číňanů a hned vyzkoušel ušít. Chodím s ní v pondělí jako jediný v Tesku a u nás v Klášterci na náměstí. Překonávám pocit, že jsem divný.O čtyři dny později se na tom samém liduprázdném náměstí producíruji s rouškou sundanou. Proč bych jí měl mít nasazenou, když nikoho nepotkám a její účinnost klesá dobou používání. A zase si připadám divně neb okolo jezdí řidiči v autě s rouškou ač jsou v něm sami."
Jaroslav Gabriel, Klášterec nad Ohří
"První rouška byla bez šití. Mnoho vrstev, nedalo se dýchat. Podle přátel ze Saska prý dobrá na masopust. Na staré veritasce jsem si ušila novou. První pokus - krátké gumičky, obracely mi uši dopředu. Ne, jako premiér opravdu vypadat nechci. Další pokus se už ale nekonal. Stroj se zbláznil. Z ničeho nic začal šít sám od sebe, a to přímo zběsilou rychlostí. Kdo ho spustil, nevím. Zřejmě nějaký poltergeist. Třetí „sterilní“ rouška je již dílny známé. Přijala mou nabídku na pomoc. Naše roušky šly ke spoustě potřebných nejen v Krupce."
Miloslava Bačová, Krupka
"Moje rouška je ušita v malé ústecké dílničce Malý Mráček. Normálně tam šijí věci pro děti, dětské povlečení, zavinovačky a tak. Když se provalilo, že chybí vybavení pro zdravotnický personál, vrhli se na šití roušek pro Masarykovu nemocnici. Patří jim dík, že nezištně pomáhají tam, kde selhal stát. "
Eva Outlá, Ústí nad Labem - Střekov
"První roušky nám žena ušila ještě dřív, než to začal prosazovat milion chvilek #rouskyvsem. To jsme šili ještě z vlastních zásob. Postupně jsme upravovali střih až jsme to vychytali na 2 velikosti, mám daleko větší hubu, než na žena 🙂 No a pak to začalo být povinné a my šili dál i pro obec. Po večerech průběžně pokračujeme, ale dochází materiál, dnes šije opravdu každý kdo může."
Václav Rotter, Žalhostice
SDÍLEJTE PŘÍBĚHY ROUŠEK